Hudba se stává spotřebním zbožím, ne díky stahování, ale díky lidem

Hudba se během posledních 500 let v Evropě vyvíjela různým způsobem. Od čistě živé akustické formy se hudba posunula do formy záznamu. Gramofonová deska se stala na konci 19. století doslova zázrakem. Ve 20. století na přelomu osmdesátých let však přišly kazety, s nimi CD nosiče a psala se zcela nová historie. CD postupně vytlačilo kazety, ale i CD nakonec potkala zkáza. Do konce devadesátých let hudba tvořila výsadní druh kultury, z čehož hojně těžila velká vydavatelství jako EMI, Polydor, BMG aj. Čím více se ale blížilo milenium, tím víc se hudební průmysl blížil k zásadní změně. Z výhradního kulturního zboží se brzy mělo stát zboží spotřební, začala éra internetu..

Radoslav Banga

Mnohokrát jsem se zúčastnil debat o tom, zda-li je nebo není správné kopírovat, či přímo ilegálně šířit hudbu na internetu. Musím říct, že ani dnes nemám definitivní jasno. Mohu pouze popsat, co internet přinesl a vzal nám hudebníkům v branži. Nevadilo by mi tolik, že se populace rozhodla hudbu šířit po internetu a věřím, že tohle by časem přestalo trápit i další muzikanty. V Japonsku například k tomu mají docela jiný přístup. Zde se celkem hojně prodává hudba skrze mobilní sítě, internetový portál iTunes a další, stejně jako v USA. Trápí mě však, co způsobuje internet hudbě jako takové – dělá z ní totiž postupně spotřební zboží. Z hudebních nahrávek se stává to samé jako jogurt v Tescu a nezpůsobují to jen interpreti, spíše uživatelé, jenž přestávají vidět rozdíl mezi uměním a polotovarem. Jelikož jsem také producent, brzy jsem pochopil, že bez průmyslu by nemohli interpreti nikdy existovat. Nicméně průmysl nesmí být nenasytný, což vždycky byl a není proto divu, že se celý zhroutil. Ono vyrobit Cd nosič za 15 kč a prodávat ho za 499 kč, to muselo dříve či později přestat fungovat. V menších zemích jako je ČR to mnohokrát nebylo o pobočkách, ale o výslovných diktátech ze strany větších zemí. Stalo se tak, že tomu českému BMG vlastně vládlo to německé, a tak nebylo ani možné CD dostat na snesitelnou cenu. Nenasytné labely nenabízely ani nám interpretům žádný zázrak. Na prodeji CD nosičů tak zbohatli hlavně výrobci, pro začínajícího interpreta to znamenalo vidět z nosiče maximálně 8% z prodeje. Na 20% se dostávali jen ti nejprodávanější a většinou i nejstarší. Ono na druhou stránku při prodeji 200 000 nosičů i těch 8% bylo najednou celkem dost, ale upřímně kdo po roce 1998 prodal v ČR tolik placek? Byla to prostě zlodějna. Jen výhradní umělci se dostali nad 10%, pro ty začínající byla většinou jedinou variantou menší vydavatelství. Kdyby nebylo OSA, autoři by z písniček v podstatě viděli jen bídné minimum. Internet tak alespoň potrestal tuto nenasytnost labelů, bez kterých se ale na druhou stránku ti kvalitní interpreti s ambicemi neobejdou.

Ať už to bylo jakkoliv, kvalitní muzika prostě potřebuje kvalitní vydavatelství. Bez něj se totiž přestává vydávat úplně, což způsobuje zcela nový jev – na povrch se dostávají lidé, jenž mají „home studios“ a v nich si tvoří hudbu převážně na vlastní náklady. Najednou je i těch 8% stále lepších, než nic. Většinou to znamená poslouchat velice nekvalitní zvuk a ještě horšího interpreta. Internet způsobil, že dnes „hudbu může dělat každý.“ Vzniká spousta nekvalitní hudby, internet je zahlcen nahrávkami. Díky takovým technologiím jako je YouTube se může snadno propagovat každý. Ještě více zhoršily situaci novodobé „DAW“ programy. Digital Audio Workstations jako jsou Cubase, ProTools nebo Logic si stále zachovávají svou preciznost, ale programy třetích stran napomáhají nehudebníkům vytvářet velice dobré simulace. Již nepotřebujete znát noty nebo rozumět akordům, stačí programy a ty vaši neznalost zachrání. Já sám vím, že když mi dáte velice špatnou zpěvačku k mikrofonu, díky programu Cubase z ní udělám špičkovou umělkyni. Je to fascinující, avšak také deprimující. Kvalita mizí, kyberprostor ji začíná měnit v běžnou dostupnou věc. Hudba však zůstává uměním a vždy bude, otázkou je, kdo ji bude chtít za 100 let dělat. Je techno opravdu hudba? Je hip-hop ještě hudba? Pro mě jako muzikanta rozhodně ne. Pro mne smyčkování není tvoření, ale pouze reprodukování toho, co již existuje.

Budoucnost je nejistá. Ať už se mnou druzí souhlasí nebo ne, z hudby se stává spotřební zboží a to škodí tomuto umění nejvíc. Jak to, že Led Zeppelin jsou stále tak silní a prodávají se? Jak to, že dodnes lidé chodí poslouchat geniální skladby od Bacha, Mozarta a Beethovena? Není to jen interpretem, bylo to hodně dobou. V 60. letech bylo těžké získat nahrávku vašeho oblíbeného interpreta a když jste ji měli, vážili jste si jíš. Hudba měla opravdovou kulturní hodnotu. Dnes je to jiné – jsme schopni najít a ilegálně stáhnout album našeho oblíbeného interpreta za méně než 30 vteřin!! Mp3 album z warez stránek máte za 2 minuty v telefonu!! Není to paradox? Proč by si někdo vážil určité nahrávky, když jich může mít každý den v mp3 přehrávači stovky? Až programy a internet tedy přestanou nabízet technologie nabízející „simulaci umění,“ hudba se opět může stát výhradním kulturním elementem. Dokud ale bude takto snadno dostupná, půjde to celé k čertu.. Přestanou lidé stahovat? Nebudeme si tu nic nalhávat – to se nikdy nestane, leda že by se lidstvo ocitlo na pokraji vyhubení a celá civilizace by skončila v lesích. Kybernetický prostor a výpočetní technika budou čím dál tím víc zasahovat do našich životů, vždyť už dnes ovládají většinu našich životů. Bez mobilního telefonu jste mrtvá osoba, v podstatě neexistujete. Bez čipové technologie si nekoupíte už ani rohlíky. Automobil by bez počítače byl jen neovladatelná plechovka.

Pokud bude nadále klesat kvalita hudebního průmyslu ( a ona zřejmě bude ), bude i nadále bohužel klesat kvalita interpretů.

Reprodukovat se dá ještě 100 let. Pak už nebude co reprodukovat. Tolik toho negativního. A teď to pozitivní.. Díky tomuto všemu se hudba posunuje výhradně na úroveň koncertu. To jediné totiž díky internetu sílí – festivaly. Dnes je to jediná naděje nás muzikantů – že můžeme hrát na festivalech, jejichž atmosféra je zatím nepřenosná. Koncert je zatím to jediné nedobytné místo, kde se ukáže, kdo je nebo není kvalitní. S nástupem 3D technologií je to ovšem jen otázkou času, kdy i to bude přenosné.  Už dnes se spoustu mladých lidí nechce vydat na koncerty, raději se budou dívat doma na YouTube a klábosit o skvělém videu na facebooku. Bude zřejmě existovat jen málo lidí, jenž budou chtít tvořit hudbu, aniž by na tom něco nevydělali. Takhle se to nedá dlouhodobě dělat. Velké kapely budou mít ještě 20 let na to fungovat tak, jak fungují, pak je čeká ten stejný osud jako všechny ostatní. Do deseti let zřejmě krachnou všechny velké labely, ty malé budou přežívat jen díky koncertům. Přežívat ale není to samé jako budovat. Až krachnou velké labely, rádia nebudou mít co hrát a i je čekají problémy. Upřímně..když poslouchám většinu našich rádií, nedivil bych se ani krachu. Nedivte se ale rádiím, že příliš nehrají nové české věci. Ona ta situace je bídná i tam. Kvalitních nahrávek se hraje jen málo, i když těch kvalitních kapel je stále dost. Znám mimochodem desítky dobrých českých kapel, o kterých v rádiu nikdy neuslyšíte a i když to není fér, neuděláte s tím nic.  Rádia nám budou neustále vnucovat stupidní americké taneční popíky, ze kterých se mi chce občas i zvracet, jenže i to jsou jen „pokyny seshora.“ Možná se najde časem nová technologie, která nás zachrání a bohužel si momentálně myslím, že to je naše jediná naděje – smířit se se situací a pracovat v prostředí, ve kterém se nacházíme. Hudba se tedy zřejmě postupně přesune celá na internet a jen ve snech si představuji, že lidé začnou sami od sebe hudbu konečně podporovat a ne jen stahovat.

Autor: Radoslav Banga ( www.radoslavbanga.cz )