Na naše smysly možná není vůbec žádný spoleh

Není žádnou novinkou, že veškeré informace v naší mysli jsou pouhé elektrochemické impulsy. V jednom jediném mozku je tolik synapsí jako ve všech počítačích světa dohromady. Kombinací, které tak nabízí je nekonečně mnoho. Jako by se celý vesmír rozhodl zcvrknout do velikosti fotbalového míče a sám v sobě si uvědomovat svou existenci. Proč ale není spoleh na naše smysly? Protože ty nám zprostředkovávají pouhé možnosti toho, jak by “realita mohla vypadat.” Cožpak vám nikdy nepřipadalo divné, že je možné popisovat věci pěti různými způsoby? Existují organismy, jenž realitu vnímají i odlišným způsobem. Je skála obraz, zvuk, tvrdý odpor nebo vše dohromady? Existuje jistá synchronizace smyslů, jakési míchání kanálů. Mezi chutí, pachem, barvou, zvukem a tvrdostí je ale zřejmý rozdíl. Jak je to vůbec možné?

Existuje fyzikální zákon, který se vztahuje k času a prostoru. Říká, že z místa A do místa B se můžeme přenést maximální vymezenou rychlostí a pouze přenosem v prostoru ( i když existují různé teorie o červých dírách nebo hyperprostoru, doposud nebyly vědecky prokázány ). Přenáší se určitý energetický potenciál a může při přenosu měnit i několikrát svou formu. Pokud platí, že veškerá energie ve vesmíru má konstantní hodnotu, můžeme pozorovat úbytek ( přeměnu ) při přenosu a změřit konečný potenciál pozorovaného objektu. Nyní praktický příklad – většina lidí si myslí, že obraz v naší mysli začíná v oku. Není to pravda. Obraz  by nemohl existovat bez zdroje světla. Pokud bychom se zaměřili na ten přirozený, tedy Slunce, mohli bychom popsat přenos zhruba takto:

termnonukleární fúze - > jaderná energie - > elektromagnetická energie a kvanta - > dopad paprsku na objekt - > odražený foton - > dopad na sítnici oka - > převrácený shluk elektrochemických impulsů - > míchání kanalů skrze míchu - > obraz vytvořený v synapsích příslušných oblastí mozku zodpovědných za obraz.

Pokud by k tomuto přenosu nedošlo, obraz by pravděpodobně nevznikl. V našem mozku by se objevila naprostá tma, i když ani ta není skutečná. Tu si mozek vygeneruje sám, když do očí nedopadá žádné světlo. Paradoxem je, že pod vrstvou lebeční kosti a mozkomíšní pleny je naprostá tma a i přes to vidíme většinou světlo. Můžeme si sami ověřit, že potenciál obrazu začíná sice v oku, ale bez potenciálu světelného zdroje by obraz neexistoval. Zrak je tedy hlavně přenos. My se nedotýkáme objektu, ale pouze zachycujeme proud světla, jenž nám zprostředkovává samotný obraz. Když už jsme u toho dotýkání.. Existuje jistá oblast kvantové fyziky, která říká, že se nic nedotýká ničeho. Veškeré objekty se odrážejí a přitahují pouze vrstvou elektronů, ale jádra se obvykle nikdy nesetkají. Není důležité, jak tvrdý vám povrch připadá, nikdy jste se jej ve skutečnosti nedotkli. Mimo to i hmat je nakonec jen elektrochemickou informací v mozku. Jak tedy můžeme důvěřovat tomu, že při přenosu nedošlo k chybě? S jistotou tomu nemůžeme věřit. Dá se předpokládat, že za standartních okolností budou smysly promítat zhruba to, co skutečně existuje, nicméně 100% spoleh na smysly není..

Jak by jste slepému člověku vysvětlili, jak vypadá modré nebe?

Byl by to zatraceně těžký úkol. Pokud by dotyčný nikdy nepoznal obraz, asi by ani nebylo možné mu modré nebe popsat. Je dokázané, že existují oblasti mozku zodpovědné za realitu. Pokud váš mozek bude naprosto přesvědčený o určité věci, začne i tak reagovat. Když Kolumbus dorazil do Ameriky, těsně před tím si údajně všiml místní šaman něčeho neobvyklého – viděl velké vlny na moři, ale neviděl jejich příčinu. Týden se díval na širé moře až jednoho dne spatřil monstrum – loď. Nic takového si jeho mozek nedokázal nikdy představit, ale právě proto ji před tím zřejmě neviděl. Není to tak nereálná báchorka, mozek tak opravdu funguje. Věci, které si prostě nedovede představit, jednoduše nezobrazuje. Můžete pozorovat efekty této nepředstavitelné události, ale neuvidíte příčinu. Je tu ještě jedna věc, kterou si může ověřit každý. Co se stane, když si muž začne představovat něco sexuálního? Je to vtipné, protože si můžu představovat nějakou nahou ženu, ale ona tady ve skutečnosti žádná není. I přes to se mé tělo bude chovat, jako by tu skutečně byla.. Experimenty amerických neurologů v devadesátých letech prokázaly, že mozek nedovede přesně rozpoznat, jestli je naše představa skutečnost, či ne. Na příslušné přístroje napojili špičkové atlety a zkoumali jejich svalovou aktivitu, když si vizualizovali, jak běhají na trati. Svalstvo se chovalo jako by opravdu atlet běžel, i když se jednalo o pouhou představu. Byl to seriózní výzkum lidí z NASA, tedy žádné šarlatánství. Každému se v noci občas stalo, že těsně před spaním mu vylétla ruka, cukl sval.. Těch příkladů najdeme desítky.

A vy jste někdy viděli radiové vlny?

Zrak, sluch, hmat, chuť i čich promítají jen možnosti reality. Nikdo z nás není schopen vidět radiové vlny, ale jsme přitom naprosto přesvědčení o jejich existenci. Proč? Jen proto, že je dovedeme změřit? Ale před 100 lety jsme přitom o nich neměli ani ponětí a nebýt Marie Curie-Skłodowské, možná by lidstvo bylo o dost pozadu. Do konce devadesátých let nikdo nikdy neviděl dovnitř atomů, ale i přes to jsme byli naprosto přesvědčení o tom, že víme, jak vypadají.  Pozorovali jsme jen povrchově, co se děje v molekulách, ale zřejmě to stačilo. Teprve posledních pět let se výzkum posunul tak daleko, že jsme byli schopni zaznamenat dění uvnitř atomů a to jen velmi rozmazaně. Život v atomech předčil naše představy. Co když ale vidíme jen to, co chceme vidět? Současná kvantová fyzika se opravdu přibližuje k tomuto závěru. Výzkumy nám stále více ukazují, jak obrovskou roli hraje ve vesmíru naše vědomí. Přesvědčení o realitě realitu jen více zhmotňuje. Běžně se dnes používají výrazy jako “radiové vlny, “ nebo “lehká neutrina.” Nikdo z nás v každodenním životě není schopen vidět radiové vlny, ale i přes to jsme ochotni v ně věřit, všichni přeci máme mobilní telefony, funguje to, tak proč tomu nevěřit, že?  V mozku je úplná tma, ale i přes to vidíme obrazy. Vše je pouze elektrochemickou aktivitou našeho mozku, ze kterého jsme ještě nikdy nevyšli ven, ale i přes to je pro nás realita něco “tam venku.” Že duchové neexistují? Proč? Jen proto, že jste je nikdy neviděli? Ale možná jste je jen vidět nechtěli..

Bohužel když bychom neměli naše smysly, svět reality by pro nás nebyl vůbec ničím. Je tak raději lepší mít 95% smysly, než žádné. Neměli bychom ale zapomínat na to, že jsme jen na počátku skutečného vývoje. Možná nás čeká budoucnost nových smyslů, zatím nepoznaných a neobjevených. Naše “já” tvoří kombinace smyslů a paměti. Bez paměti a beze smyslů jsme jen mrtvé vacuum. Jak paměť funguje, to je ovšem záhada. Nikdo zatím nedokázal dát lidstvu uspokojivou odpověď. Problém je, že i mozek je pouhou projekcí, takže pozorujeme něco, co tam ve skutečnosti třeba není. Celý svět včetně nás samotných je pouhá projekce. Nezbývá nám nic jiného, než být pozorní a všímat si svého okolí. Třeba objevíte něco nového a nepoznaného. Nezavrhujte proto hned něčí myšlenky jen proto, že jste přesvědčení o jejich neexistenci. V 16. století jsme měli úplně jiné představy o vesmíru a vidíte? Dnes se tomu smějeme. Já sám jsem v existenci duchů naprosto přesvědčený, několikrát jsem se s nimi v životě setkal a nepochybuji, že ještě setkám. Nejsem žádný ezoterický vyděrač, jen obyčejný člověk, co se snaží mít otevřenou mysl. Existuje i jiná úroveň reality a není podstatné, zda v ni věříte, či nevěříte. Když otevřete oči a budete pozorní, všimnete si záhad, jsou všude kolem vás. Můžeme si vybrat, v co chceme věřit. Chcete věřit, že jste nemocní a umíráte? Pak budete nemocní a zemřete. Chci věřit v posmrtný život? Ano chci a pokud otevřu svou mysl, spatřím nepoznané..

Autor: Radoslav Banga ( www.radoslavbanga.cz )